Witulka.com

Začala jsem psát dnešní článek a nejdříve byl plný sentimentálních povzdechů o jedné ukončené etapě, o bolesti v krajině srdeční, o slzách prolitých dnes ráno, kdy jsem naposledy vkročila do domu po rodičích manžela. Jen krátce poté proběhlo sezení u notáře a dům už má nového majitele. Ale doma mi při sklence portského vína došlo, že jsme prodali jen ten dům, ale ne vzpomínky. Na ty krásné chvíle, co jsme tam prožili a které nám zůstaly.

Každý týden ho vezmu s pobožnou úctou do ruky, lehce ho otřu měkkým hadříkem a opatrně ho položím zpátky na stůl. Tentokráte jsem si ho však prohlížela důkladněji. Něco na něm musí být. Něco, co my ženy nevidíme, co vidí jen oči muže, něco kouzelného, co z něj dělá hůlku Harryho Pottera – magické dálkové ovládání.

Miluji přírodu a to tak, že moc. Kochám se u každého kvítku, bzučící včelky a jarní probouzení Matičky Přírody ve mně roztančí všechny endorfiny. Ale nikdy jsem nebyla zahradník. Ještě tak doma piplat orchideje a ukecávat je dvakrát do roka, aby rozkvetly, to jó. I bylinky na vaření se mi tu občas objeví, ale ponořit svoje ručky do hlíny, ze semínka vydolovat rostlinu a z rostliny plody, tak to tedy můj fach nikdy nebyl.

Letošní Velikonoce se nesou v netradičním duchu. Jindy pro nás velikonoční svátky automaticky znamenaly dovolenou v Česku a pro mě vyšupání od kamaráda, který rok co rok splete třímetrovou mrskačku, též zvanou metla, žila, švihačka, kocar, šlerkust, čugár, tatar, šmigrus, korbáč či houdovačka. Každému, co libo jest, ale tento rituál pro mě rok co rok znamená krom prokrvené sedínky i nádherné naplnění tradice.

Tak prý nám EU zakáže pomlázku. No však konšelé z Bruselu mají recht. Ona je to věru násilná tradice. Jak na to má kulturní Evropa hledět, když k nám do domovů, ba i do ložnic, vtrhnou muži s pomlázkou a šlehají nás hlava nehlava, zadek nezadek. Někdy dojde i na holou kůži a v tom lze jasně vidět lascivní sexuální podtext.

Kolikrát se sama sebe ptám, kdy dostanu rozum … či zda ho vůbec ještě dostanu. Ale pomalu sama nad sebou lámu hůl a smiřuji se s tím, že už to lepší nebude. Ono možná, že by se nade mnou egyptský bůh moudrosti Thovt slitoval, ale to by k tomu musel dostat příležitost.

Mě to prostě baví. Baví mě sledovat, jak většina z nás si to své město, městečko, ba i vísku velebí, hájí a vidí v ní ten středobod vesmíru. A pro každého z nás to nakonec středobod i je, tak jaké s tím štráchy.

Letošní rok se nese ve znamení virů. Můj počítač dostal virus. Bylo to jářku zlé a několik dní si poležel v komatu. Zrovínka jsem hledala doma po šuplíkách jeho poslední vůli, když mi volali ze špitálu, že se probral a po transplantaci harddisku je schopen převozu domů.